Jedno zimní odpoledne jsem se vydala navštívit nemocnou kamarádku. Celou noc sněžilo a venku leželo pěkné bílé nadělení
– pěkné jen při pohledu z okna. Když jsem se přebrodila vrstvami sněhu na konec vesnice ke hřbitovu, doufala jsem, že alespoň cyklostezka bude protažená. Ale ouha, čekalo mě nemilé překvapení – stezka byla zavátá tak na 30 cm výšky. Co teď? Vrátit se, nevrátit – brodit se dva kilometry v takovém sněhu? V duchu jsem si řekla, že v této těžkosti chci milovat Ježíše, on na sebe vzal na kříži všechny těžkosti, i tuto, a Liduška čeká.
Vykročila jsem srdnatě na cestu a připadala jsem si jako průzkumník v neznámé krajině. Asi v polovině cesty jsem potkala chlapce, který se vracel do vesnice. Zkusila jsem jít v jeho stopách, i když obrácených. Za chvíli jsem však pokus vzdala, protože jeho šlépěje byly dál od sebe a musela jsem hodně natahovat krok. Vzápětí jsem minula dalšího chodce a zkusila jsem opět jeho stopy využít, ale zase to nebylo dobré. Ke konci stezky jsem narazila na stopy, které se připojovaly od silnice a mířily do města. Ale ani tyto stopy, i když mířily stejným směrem, mi nepomohly, protože zřejmě pocházely od drobného člověka. Nakonec jsem šla svou vlastní cestou, zanechávajíc ve sněhu své – nové stopy. Přemítala jsem přitom o životě a uvědomovala jsem si, že každý máme svou cestu, po které kráčíme životem. Možná se mi zdá cesta druhých lepší, snadnější, jistější, ale není to ta, po které mám jít já. Důležité je jít kupředu po té cestě, kterou Bůh připravil pro mne.
Při těchto úvahách zbytek cesty uběhl jako nic a já prokřehlá, ale s radostí zazvonila u dveří.
M.Vahalíková pro časopis Nové Město
