Věříme-li, že modlitba pomáhá živým lidem, proč bychom se neměli modlit i za zemřelé? Život je jeden, neboť jak říká evangelista: „Bůh není Bohem mrtvých, ale živých“ (srov. Lk 20,38). Smrt není konec, ale jen stupeň v lidském osudu. A tento osud nekončí ve chvíli smrti. Láska, kterou vyjadřuje naše modlitba, nemůže být tedy marná.
Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Vzpomínka na mrtvé se koná při každém slavení bohoslužby (eucharistie). Východní i západní křesťanská liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Na Západě se tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slaví 2.11. Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i do Říma a Aragonie. Papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo tento zvyk zaveden pro celou církev.
