(přepis rozhovoru z KT 16 – kráceno)
- GÜNTER ECKLBAUER – 9 let misionář v muslimských zemích (6,5 let v Pákistánu) – nyní působí jako oblát v západočeských Plasích.
Jaké bylo vaše poslání v Pákistánu?
Působil jsem jako farář v klasické farnosti, kterou založili obláti v 80. letech.
Jak se žije křesťanské menšině mezi většinovou muslimskou populací?
Bohužel se její postavení neustále zhoršuje. Na venkově je to lepší (jde totiž spíše o spory kolem půdy než o náboženské třenice) než ve městech. Pákistán je různorodá země a záleží na oblastech, ve kterých křesťané žijí. Na hranicích s Indii se křesťany pohrdá více než jinde, což má ovšem důvod nikoli v islámu, ale především v tamním tradičním kastovním systému (křesťané v této oblasti historicky vzešli z nejnižší kasty a nahlíží se na ně jako na „nečisté“ lidi). Kastovnictví je ovšem dnes přeci jenom na ústupu. Na druhou stranu se pákistánská společnost v současné době zřetelně radikalizuje a na křesťany se stále častěji nahlíží jako na pátou kolonu Západu.
Co je důvodem této radikalizace?
Velký podíl na tom má zákon o rouhání. Ve většině případů se ho totiž zneužívá k vyřizování osobních účtů. Křesťan s muslimem se pohádají kvůli půdě, muslimové pak počkají na vhodnou příležitost, třeba svatbu v křesťanské komunitě, a začnou pak během ní rozhazovat roztrhané papíry s verši Koránu, z čehož následně nařknou křesťany. Rozzuření muslimové pak vypálí celou vesnici.
Je možné vést s muslimskou komunitou nějaký dialog o víře?
Možné to je, ale člověk musí být velice opatrný. Musí se zdržet všeho, co by mohlo být chápáno jako znevážení islámu nebo Mohameda. Přitom se ovšem musíte smířit s tím, že muslimové všechno nemuslimské často zesměšňují.
Jakou formou lze v muslimském prostředí přinášet Krista?
Je to paradox, ale moje zkušenost je taková, že největší svědectví o Kristu můžeme vydat tehdy, když se na pravou víru snaží obrátit oni vás. Mně osobně se stalo hned několikrát, že se mě nějaký muslim pokusil obrátit. Mohl jsem pak začít hovořit o tom, co pro mě znamená mé náboženství.
Dosáhl jste v tom nějakých výsledků?
Jednou se mě v Pákistánu jeden člověk pokoušel obrátit a já jsem mu tehdy řekl, že sice islám respektuji, ale že jsem plně spokojen ve svém náboženství, a když vidím, jak muslimové pohrdají vším, co není muslimské, tak ani muslimem být nechci. Řekl jsem mu, že Bůh přece stvořil všechny lidi, křesťany a hinduisty nevyjímaje, a nelze jimi proto takto pohrdat. Vždyť přece i oni jsou Božím stvořením. On tento argument uznal, protože to byl člověk niterné víry a viděl, že muslimové opravdu jinověrci pohrdají. Vůbec jsem udělal zkušenost, že největší úcty se nám dostalo od lidí, kteří buď absolvovali křesťanské školy, nebo byli niterně zbožní. A naopak. Nejvíce námi opovrhovali ti, jejichž víra byla pouze formální. Ukazuje se tak, že kdo má skutečnou víru, má také úctu k druhým.
V současné době přichází do Evropy ohromné množství muslimů. Máme mít obavy?
Na to je velice těžké odpovědět. Myslím, že samo o sobě by v tom nebezpečí být nemuselo. Problém je ovšem v tom, že my sami jsme vnitřně vyprázdněni. Jedna muslimka, která konvertovala ke křesťanství, mi řekla: „Bojím se méně síly islámu než slabosti západního křesťanství.“ Máme strach přihlásit se ke své křesťanské identitě. Kdybychom to dokázali, muslimové by se zařadili. Když ale sami ustupujeme, co můžeme očekávat? Sundávat kříže ze škol, to by muslimy ani nenapadlo. V našich školách v Pákistánu, kam chodí muslimské děti, kříže normálně visí a nikomu to nevadí. V Evropě to ale mnoha lidem vadí. Abych tedy odpověděl na vaši otázku: Jestli se muslimů máme obávat nebo ne, závisí v posledku na nás samotných. Pokud v sobě křesťanské hodnoty máme nebo je alespoň znovu objevíme, pak se bát nemusíme.
Vzestup islámu v Evropě v sobě přitom skrývá jednu pozitivní věc. Díky němu se totiž do Evropy vrátila otázka po Bohu. Vzpomínám si v této souvislosti na trapistického mnicha Charlese de Foucaulda. Ten jako mladý člověk ztratil víru a nalezl ji až v severní Africe, když se tu setkal s muslimy. Přál bych si – a věřím, že je to možné – , aby něco podobného jako on prožila i Evropa.
